V čem se tabulky hodnotící kvalitu života ve městech pletou?

Velmi pravděpodobně je někde na samém vrcholu Praha, kterou obvykle předběhnou – k údivu všech – Říčany. Vynikajících výsledků tradičně dosahují i Černošice, které jsou sice formálně ve Středočeském kraji, ale v podstatě je to pořád kolonie Prahy. V žebříčku si obvykle nad očekávání dobře stojí jihomoravská maloměsta, první dvacítkou ještě problesknou města krajská a tak to pokračuje přes města okresní až k Moravskoslezskému kraji, který se drží při zemi.

Nemá přitom cenu rozebírat důkladně celý ten seznam, ale spíš to jak se tvoří. A v čem se také tyto hodnotící tabulky a žebříčky – neméně oblíbené po celém světě – nejčastěji pletou.

K české tabulce hodnocených obcí dle kvality života zmíníme jen, že vzniká na základě (poměrně komplexně) zvažovaných subjektivních a objektivních charakteristik zdraví a životního prostředí; materiálního zabezpečení a vzdělání; vztahů a služeb. V tom se opravdu moc neliší od jiných takových žebříčků, které pro zahraniční metropole i vesnice počítají podobné indexy obyvatelnosti, udržitelnosti, inovativnosti a obecných kvalit života.

Celé to představení s tabulkami přitom vypadá jako skvělý nápad. Protože před tím, než si vyberete nové město či obci k životu - místo, kam se chcete nastěhovat - načtete si v přehledných tabulkách tamní kvalitu života a vyberete si pro sebe pochopitelně to nejlepší, ne? Ne.

Ten původní nápad na hodnocení kvality měst totiž vznikal v jiných státech, kde obyvatelé mají výrazně odlišné představy, podmínky a také finanční možnosti. Tabulka o tom, která města jsou k životu „nej“, možná mohou pomoci mladému expertovi v oboru IT, zda si zvolit v USA metropoli na východním nebo západním pobřeží, potažmo mladé Kanaďance, zda dá přednost Torontu či Calgary. V Česku už ale takový přínos nemají.

Protože nabídka zaměstnání je u nás tím určujícím faktorem pro další výběr bydlení. A ona nabídka zaměstnání není distribuována rovnoměrně. Ty nejlépe placené profese seženete zpravidla jen ve velkých městech (a proč to neříct naplno, v podstatě jen v Praze), takže nanejvýš budete, jako ti dostatečně movití, řešit bydlení v těsné blízkosti Prahy.

Což trochu vysvětluje ty Říčany a Černošice. Jinak ale bude volba vašeho města či obce bydlení velmi pravděpodobně odpovídat místu, kde to nemáte daleko do práce, a kde jste schopni uplatit nájem či hypotéku.

Z Orlové, Vítkova nebo Mostu (které jsou na dně českého žebříčku) se nepostěhujete do Kuřimi, Hustopečí nebo Třeboně (které jsou v první desítce) jen proto, že je tam hezky. Bez předem zajištěného zaměstnání by takové stěhování pozbývalo smyslu, a ekonomicky nemají průměrní Češi takovou finanční mobilitu, aby se mohli „jen tak“ stěhovat a žít si, kde chtějí.

Český žebříček tak nemá podobu katalogu, ze kterého si skutečně můžete vybírat. Je spíš konstatováním vaší diagnózy na základě uvedené adresy. A ta diagnóza může být veselá nebo tragická, podle toho, jak si vaše město nebo obec meziročně polepšila. Jinak ale tahle hitparáda hlubší význam pro normálního člověka nemá.

Ostatně i zahraniční odborníci si už u podobných žebříčků – to už se opravdu vzdalujeme od Česka – povšimli, že realitu v místě zkreslují.

Představují totiž konkrétní sídlo na základě uspokojování základních potřeb obyvatel. Od bydlení, dopravy, zdraví, vzdělání až po volný čas.

Jenže všechny tyto proměnné velmi úzce souvisí s ekonomickými faktory. S osobními příjmy a životními náklady. A když máte příjmy malé (anebo životní náklady vysoké), není pro vás ve výsledku ono v žebříčku vysoce hodnocené sídlo právě dobrým místem pro život. Většina jeho kvalit, třeba prestižních škol či kulturních institucí, jde mimo vás.

Bydlení ve vychvalovaném městě může být finančně docela ruinující zkušenost.

Dalším zádrhelem tabulek a žebříčků kvality života v sídlech jsou vnitřní rozpory mezi jednotlivými kategoriemi. Co si pod tím představit? Třeba to, že město masivně investuje do podpory infrastruktury. Rozvíjí dopravu. To se ale zpravidla děje na úkor životního prostředí. Jedna zlepšující se proměnná tedy snižuje druhou, což se do výsledku nelichotivě promítá.

Sídlo se pak jeví být méně citlivé vůči životnímu prostředí, může tím jít proti trendu udržitelného rozvoje. Ale přitom se tam může lidem žít mnohem lépe.

Naopak přehnaný důraz na udržitelnost sídel, se spoustou zeleně, parků, cyklostezek a regulovaným vjezdem automobilů se spalovacími motory do center měst může být docela peklo. Udržitelnost totiž může zahrnovat snížení spotřeby určitého zboží a služeb, zmenšení velikosti bytů za účelem podpory hustší zástavby nebo zavedení daní, které mají snížit znečištění.

Tato opatření jsou sice prospěšná pro životní prostředí, ale mohou snížit individuální komfort a zvýšit životní náklady, což negativně ovlivňuje kvalitu života obyvatel.

Že ty tabulky a žebříčky, hodnotící na národní úrovni kvalitu života v jednotlivých sídlech, ukazují jen určitou výseč reality. Jsou spolehlivé, ale poslouží vám jen v hodně zúženém profilu situací. Obecně jsou užitečné pro srovnávání jednotlivých podobně velkých sídel, ale umí být velmi ošidné. 

Zvlášť tehdy, když se jich chopí městští plánovači, kteří se rozhodnou své sídlo v žebříčku pozvednout výše. Tím, že do koktejlu nabídky života ve městě přidají více zeleně, kultury a vzdělání, ale třeba na úkor infrastruktury nebo cenově dostupného bydlení. Vytvoří tím sice kvalitnější místo k životu, které ovšem bude kvalitnější jen pro někoho. A ne nutně pro obyvatele, kteří již v takovém sídle žijí. 

Realita je zkrátka komplexní záležitost. 

Dá se sice popsat tabulkami, ale do takových tabulek se všechno nevejde. Žebříčky hodnotící kvalitu života ve městech se pletou v tom, že se něco složitého a komplexního snaží popsat jednou známkou.

Zdroj: TheConversation.com, zpravy.aktualne.cz, Espon.eu