Jak se žije v satelitu

Pojďme se podívat na několik faktů, které se o satelitech říkají a zjistit, jestli jsou pravdou.

Absence infrastruktury - chybí chodníky a autobusy jezdí jen sporadicky. Takže nezbývá než všude jezdit autem. „Jsem na mateřské dovolené, mně to ani nevadí, že musím všude dojíždět. Oba s manželem máme auto. Zatím mi ten klid vyhovuje, malý má 2 roky, do vináren stejně už nechodím. Ale nedokážu si představit, jaké to bude, až zase začnu chodit do práce a malý do školky a pak do školy. Těžko říct, jestli zase nebudeme zvažovat návrat do města,” říká Jana H., která bydlí v takovém městečku už 2,5 roku.

Podobný názor má třicetidvouletá Marta: „Manžel si pochvaluje, jaký je tu klid. Ale chodí z práce až v 6 nebo v 7 večer. Já bych se chtěla vrátit zpět do města, klidně do bytu bych se stěhovala hned. Máme 2 děti a připadám si jako taxikář. Manželovi je to ale jedno, když se vrací tak pozdě.” Život v satelitech může být důvodem ke zvýšené rozvodovosti, neboť ženy na mateřské dovolené jsou „odříznuty” od zbytku světa.

Dalším nedostatkem je anonymita. Jana H. doplňuje: „Bydlíme v řadovém domku, takže ačkoliv víme o sousedech úplně všechno, nevíme o nich vůbec nic.” Problémem satelitů je, že vyrostly velice rychle. Na rozdíl od vesnic, které se vyvíjely postupně, zde měli jejich obyvatelé čas se postupně seznamovat. Satelitní městečka jsou přes den téměř prázdná. Všichni odjíždějí do měst za prací. Večer již není na sociální interakce se sousedy nálada. Zároveň jsou domy často orientovány tak, že si sousedé 'vidí do talíře.” Ale přitom se spolu téměř nebaví.

„Při procházkách mi vadí, že tu není žádný cíl. Městečko obklopují jen pole a louky. No a silnice, ale tam jezdí hodně aut a na procházky se tam chodit nedá. A tady jsou to samé domy a slepé ulice. Chybí mi tu nějaké náměstí, park, obchod. Je tu jedno dětské hřiště, ale je takové studené. Moc tam nechodíme,” popisuje Lenka N. se dvěma malými dětmi. Stejné znaky vykazují i jiné podobné zástavby. Není tu žádné místo, kde by se lidé mohli setkávat. Žádné restaurace, dominanty, jakými je kostel, školy, školky, málo dětských hřišť. K tomu doplňuje Jana H.: „Slepé ulice mají i své výhody. Je tu poměrně dost dětí a ty si mohou v klidu spolu hrát před domem. Sousedé vědí, že si tu děti mohou hrát a jezdí autem velmi pomalu. Navíc se ani nebojíme, že tu budou nějací úchylové nebo zločinci.”

Vysoké ploty, kam se podíváte. Ty přispívají k anonymitě. Zkrátka z většiny lidí se stanou „písečkáři” - tedy lidé, kteří se nezajímají o okolí, naopak pokoušejí se od okolního světa co možná nejvíce izolovat. Všechno je spojené i s technologiemi. Žít izolovaný život nenapomáhá jen ježdění autem úplně všude, ale také televize, počítače a další technika, kterou používáme doma. Pokud není vysloveně hezké počasí, nebo není potřeba posekat trávu, lidé zůstávají zavření doma.

„Domek sice máme, ale okolo něj jen takovou předzahrádku o velikosti 50 metrů. To není moc. Navíc, jak je to do ulice, tak tam na nás všichni koukají. No a tak tam chodíme jen sekat náš minitrávník,” dodává 49-letá Zuzana, která si řadový domek v satelitu koupila se svým manželem. Děti už mají velké a nebydlí s nimi. Stejný problém s příliš malým pozemkem řeší i jiní lidé. Domky tu jsou často levnější a to i díky menšímu pozemku. V lepších případech je malý pozemek umístěn za domem. V těch horších je dům umístěn uprostřed pozemku, takže pozemek opravdu nezůstane téměř žádný.

Abychom nemluvili o satelitech jen ve špatném, existují i dobré. Některé nové zástavby jsou nedaleko vesnic a měst s veškerou občanskou vybaveností a jezdí tam autobus. Není sice příliš etické zastavovat zemědělskou půdu, nicméně z hlediska kvality života jsou takovéto „satelity” o něco lepší. Dokonce existují i místa, kde se obec stará o své obyvatele, snaží se jim usnadnit život v podobě různých příspěvků či organizování aktivit.
Zdroj: ČESKÉREALITY.cz, shutterstock.com